Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Jan Zrinský – „poslední Rožmberk“
aneb příběh šlechtice, který se měl stát dědicem a pokračovatelem slavného rodu
Chrabrý otec, urozená matka
Datum narození Jana Zrinského ze Serynu není známo zcela přesně, stalo se tak patrně v půli roku 1565.
Prvorozený syn Jan se rodičům Mikuláši Zrinskému ze Serynu a Evě rozené z Rožmberka narodil v Chorvatském Čakovci.
Jeho otec Mikuláš Zrinský (maďarsky Zrínyi) ze Serynu (1518 – 1566)
proslul jako chorvatský a maďarský vojevůdce. Už v roce 1529 se zúčastnil bitvy o Vídeň. Za chrabrost jej - tehdy jedenáctiletého chlapce - císař Karel V. odměnil jezdeckým koněm a zlatým řetězem. Později byl za své vojenské zásluhy jmenován chorvatským bánem a velitelem královského vojska na pravém břehu Dunaje.
Habsbursko – turecké soupeření provázelo celou životní cestu Mikuláše Zrinského, mnohokráte vyšel z bojů s Turky jako vítěz – např. u Somlyó, Bábocsy a Szegedu.
Ovšem válečné nebezpečí, které se rozpoutalo v roce 1565 a vygradovalo v nový konflikt, bylo pro Mikuláše Zrinského fatální a zasloužilo se o jeho nesmrtelný věhlas.
Eva z Rožmberka (1537 – 1591) – matka Jana Zrinského pocházela z neméně urozeného rodu Rožmberků. Byla nejmladší dcerou Jošta III. z Rožmberka a Anny z Roggendorfu. Část dětství prožila spolu se svými sourozenci na dvoře pánů z Hradce v Jindřichově Hradci.
Do jejího osudu významně zasáhli starší bratři Vilém a Petr Vok, kteří iniciovali sňatek Evy s Mikulášem Zrinským, jehož poznali pravděpodobně na císařském dvoře ve Vídni.
Zrinského válečné činy i urozený původ byly tím nejlepším argumentem pro vyjednání manželského spojení. Mikuláš Zrinský vstupoval do manželství už podruhé, poté co jeho první manželka, s níž měl nejméně 13 dětí, zemřela..
I přes původní představy o skromné a tiché svatbě kvůli nedávnému úmrtí Vilémovy manželky Žofie Braniborské, se 10. září 1564 v Jindřichově Hradci konalo bujaré svatební veselí. Krátce po svatbě novomanželé opustili jižní Čechy a vydali se společně do sídla Mikuláše Zrinského v Čakovci, kde v následujícím roce přišel na svět syn Jan Zrinský a patrně v první polovině roku 1566 ještě dcera. Jejich klidné manželské soužití bylo narušováno sílícím vojenským nebezpečím v očekávání propuknutí nového vojenského střetu mezi vojsky habsburského císaře Maxmiliána II. a tureckého sultána Süleymana.
Tureckému nepříteli se Mikuláš Zrinský postavil jako velitel pevnosti Sigetu vzdálené asi 120 km od Čakovce, jejíž poloha měla zabránit pronikání tureckých vojsk do habsburské monarchie.
Bylo snad ironií osudu, že vojenská hotovost z českých zemí spěchající na pomoc, jíž velel Mikulášův švagr Vilém z Rožmberka, zůstala u Rábu a do bojů o Siget nemohla zasáhnout. Důvodem byla především nerozhodnost císaře Maxmiliána II. Ovšem nelze se ani domnívat, že takto svolané vojsko dosahovalo výjimečných úspěchů. Morálkou ani ochotou k boji jeho příslušníci nevynikali. Mnozí čeští páni a rytíři se účastnili tažení s velkou nelibostí a raději pro svou absenci při obraně monarchie hledali různá ospravedlnění, vymlouvali se na nemoci, zranění a úrazy, ale i na „pršky a zimy“, „sešlost těla“, „zlý nohy “, další zase na “ starost a tlustosť“ , jiný tvrdil, že je tak „velmi tlustý, že ani zbroje ani koně pod svuoj život nemůže míti“
Zato Mikuláš Zrinský projevil v boji mimořádné hrdinství, kdy uvnitř pevnosti čelil spolu s více než dvěma tisícovkami chorvatských a uherských žoldnéřů turecké přesile déle než měsíc, do té doby než obrana později už jen torza opevnění ztratila smysl a pevnost zachvátil požár. Tehdy Mikuláš Zrinský v čele zbylých vojáků vyrazil odvážně jen se šavlí a štítem do přímých bojů proti Turkům. V boji byl raněn střelnou zbraní a poté zajat. Dne 7. září 1566 byl Mikuláš Zrinský sťat. Jeho hlava byla poslána budínskému pašovi, který ji nechal přinést do ležení císařského vojska.
Životní pouť, která nezačala šťastně
Po smrti Mikuláše se dočasně postaral o ovdovělou Evu a dvouletého Jana Mikulášův tehdy nejstarší žijící syn z předchozího manželství Jiří na svém sídle v Eberau. Záhy po vypořádání dědických nároků po smrti svého manžela se však Eva Zrinská z Rožmberka s malým synkem vrátila do Českého Krumlova. Zde našli domov patrně ve vdovském domě Anny z Roggendorfu, babičky Jana Zrinského na Novém Městě v Českém Krumlově.
V roce 1570 přesídlila Eva se synem na zámek v Bechyni – sídlo svého bratra Petra Voka.
Útlé dětství až dosud strávil malý Jan obklopen především ženami z fraucimoru Evy z Rožmberka. Teprve vlivem svého strýce Petra Voka mohl okusit i mužský svět a patrně pod jeho dohledem získával Jan základy dvořanské výchovy. Ale nejen to, pobyt na Bechyni dával Janu Zrinskému poznat renesanční kratochvíle, hony i pijácké zábavy.
Zatímco Eva z Rožmberka v roce 1578 uzavřela nový sňatek s nepříliš zámožným a málo urozeným italským šlechticem hrabětem Pavlem z Gassoldu a odešla se svým manželem do italské Mantovy, Jan zůstal v Čechách.
Mezi stárnoucím Petrem Vokem a Janem začalo vznikat silné pouto. Ještě naposled se Jan Zrinský setkal se svou matkou v roce 1586, kdy ji navštívil v Mantově. V roce 1591 Eva z Rožmberka zemřela. Výchova Jana Zrinského byla směřována posledními rožmberskými vladaři k dvořanské kariéře. Patrně v roce 1582 se tehdy sedmnáctiletý Jan stal pážetem na dvoře císaře Rudolfa II..
Pážecí služba u císařského dvora přinášela dospívajícím chlapcům ve věku mezi třináctým a dvacátým rokem nejen povinnosti, ale získávali také řadu vědomostí a dovedností včetně výuky jazyků, historie, náboženství, hře na hudební nástroje, tance, jízdě na koni etc.
Od poloviny osmdesátých let už byl Jan Zrinský jedním z dvořanů císařského dvora Rudolfa II., kteří směli císaře příležitostně obsluhovat při stolování. V průběhu následujících dvaceti let zastával povinnosti stolníka, kráječe a osobního šenka císaře. Patrně pro svůj chorvatský původ se Jan Zrinský nikdy nestal nejvyšším zemským úředníkem a teprve v roce 1593 byl přijat na zasedání českého zemského sněmu do panského stavu.
Na počátku 17. století dočasně zastával pouze funkci krajského hejtmana, který pověřen českým králem dohlížel na veřejný pořádek v kraji.
Naděje rožmberského domu.
Když se bezdětný Petr Vok s přibývajícími léty stále více vzdaloval možnosti předat svému přímému nástupci rožmberské dominium, upnul své naděje k mladému synovci, k němuž ho už dávno pojilo citové pouto. V roce 1597 potvrdil zápisem v zemských deskách udělení panství Rožmberk Janu Zrinskému. Z hospodářského hlediska patřilo rožmberské panství mezi ta méně výnosná, ale mimořádně důležitý byl symbolický rozměr a kontinuita s rožmberským rodem, který byl s hradem a panstvím spjat po čtyři staletí a jehož kolébkou hrad Rožmberk byl.
Naděje Petra Voka na zachování rožmberského dědictví posílil sňatek Jana Zrinského s Marií Magdalénou Novohradskou z Kolovrat. Nelibě však rodové spojení nesl Jan Jiří ze Švamberka, který doufal v naplnění smlouvy z roku 1484 o vzájemném nástupnictví mezi Rožmberky a Švamberky, kdyby jeden z rodů vymřel. Švamberkové nebyli jediní zájemci, kteří si nárokovali rožmberské dědictví, vedle nich měl zájem o majetek po Petru Vokovi také Vilém Slavata Z Chlumu a Košumberka.
Svatební den byl stanoven na 7. listopadu roku 1600 a zámek Český Krumlov se stal svědkem svatebního veselí, které trvalo celé 3 dny. Svatba pětatřicetiletého Jana Zrinského ze Serynu a patrně o mnoho let mladší Marie Magdalény Novohradské z Kolovrat byla náležitě okázalá. Nechyběli mnozí významní hosté včetně zástupců císařského dvora.
Svatební oslavy byly většinou směřovány do klimaticky chladnější části roku ze zcela praktických důvodů. Potraviny, kterých se na svatbách konzumovalo mimořádné množství, nepodléhaly tak rychle zkáze. O objemu potravin i jejich složení přesně informují dochované účty s vysokými výdaji za nákupy na jednotlivých panstvích i v zahraničí. Pro svatební hostinu bylo zapůjčeno také množství stolního nádobí a ubrusů od českokrumlovských měšťanů, z nichž některým se už zapůjčené věci nevrátily, protože se staly kořistí zlodějů. Rovněž personál zámku musel být pro přípravu oslav patřičně posílen. Nejurozenější hosté mohli využít pohostinnosti luxusně vybavených zámeckých pokojů, ti méně urození byli ubytováni v hostincích a domech českokrumlovských měšťanů. Velkou komplikací bylo také ustájení nejméně 900 koní svatebních hostů, kočárů a samotný zvýšený provoz v uličkách Českého Krumlova.
Po sňatku se Janu Zrinskému a Marii Magdaléně Novohradské z Kolovrat stal domovem hrad Rožmberk. Nový vladař navázal na stavební práce započaté už v předchozích desetiletích, nechal provést úpravy v duchu renesance a manýrismu. Patrně nechal přistavět druhé patro hradu, fasády opatřit sgrafitovou omítkou. Kvalitou vyniká pozdně renesanční a manýristická výmalba tabulnice, kterou Jan Zrinský inicioval.
Manželství Jana Zrinského přes naděje Petra Voka na pokračovaní kontinuity slavného rodu zůstávalo bezdětné. Vztah strýce a synovce však byl nadále upevňován a Jan Zrinský s manželkou byli častými hosty v rezidenci Petra Voka v Třeboni. V dubnu roku 1610 odkázal v závěti velmož Janu Zrinskému také Libějovice, které patřily k nejúrodnějším a nejvýnosnějším panstvím. Symbolické bylo i rozhodnutí, dle kterého měl Jan Zrinský převzít patronátní právo nad cisterciáckým klášterem ve Vyšším Brodě, jenž byl zároveň už od
13. století nekropolí Rožmberků. Jan Zrinský se tak měl stát skutečným dědicem odkazu pánů erbu červené pětilisté růže.
Neodvratitelný konec
Zodpovědnost za pokračování rodu přešla plně na bedra Jana Zrinského po smrti Petra Voka v listopadu roku 1611. V té době však již byl Jan Zrinský sužován mnohými zdravotními problémy, dlouhodobě jej trápily prudké bolesti hlavy a křeče celého těla. Úlevu nepřinášela ani lázeňská léčba v osadě na Vilémově Hoře nad Horní Stropnicí u Nových Hradů, která byla později pojmenována Dobrá Voda, nepomáhaly ani léky a masti předepisované lékaři a lékárníky Petra Voka.
Bylo snad zlomyslností dějin, že několik měsíců po smrti svého strýce zemřel na Rožmberku také Jan Zrinský ze Serynu. Zemřel bez potomků ve svých téměř sedmačtyřiceti letech
dne 24. února roku 1612.
Je pravděpodobné, že jeho předčasné smrti napomohlo velmi chladné a nevlídné počasí v době pohřbu Petra Voka, kterého se Jan Zrinský nepochybně účastnil. Smuteční průvod dorazil do Vyššího Brodu 1. února roku 1612. Zde byla za jeho dohledu rakev s Petrem Vokem uložena do rožmberské hrobky v cisterciáckém klášteře.
Přípravy smuteční slavnosti pohřbu Jana Zrinského se chopil Jan Jiří ze Švamberka,.dle rožmberských závětí dědic majetku a nástupce mrtvého hraběte. Prioritou byla péče o tělo zemřelého, protože doba mezi smrtí a pohřbem trvala z organizačních důvodů i několik měsíců. Ještě v den úmrtí byla obvykle provedena pitva, poté balzamace. Tělo Jana Zrinského bylo naplněno kořením, vonnými bylinami a namazáno speciální mastí. Následně oděno do slavnostních šatů a vystaveno v kapli na Rožmberku. Pohřební slavnost byla chápána a organizována jako prezentace osoby zesnulého, rodu i celého stavu. Přípravy byly velice důkladné a nákladné, švamberští úředníci nejen v Praze objednávali černé sukno, posmrtný štít, cínovou rakem i potraviny na smuteční hostinu. Opulentnost hostiny byla chápána jako nutná reprezentace bohatství a urozenosti. V dochovaných účtech jsou uváděny také výdaje na smuteční oděvy, v nichž převládala černá barva, šperky, ale také almužny, které se během pohřbu poskytovaly potřebným.
Den pohřbu byl stanoven na 11. dubna roku 1612. Už s předstihem se patrně dostavilo množství smutečních hostů. Tělo Jana Zrinského bylo uloženo do nákladné cínové rakve a v doprovodu hostů převezeno do smutečně vyzdobeného kláštera ve Vyšším Brodě, kde se konal smuteční obřad. Řazení pohřebního průvodu mělo přesně definovaný hierarchický řád, v němž se prolínaly rodinné a veřejné prvky. Na pohřbu Jana Zrinského se nepochybně objevili vedle Jana Jiřího ze Švamberka a vdovy Marie Magdalény Zrinské z Kolovrat také urození hosté, dvořané, úředníci a služebníci hraběte. Významné místo před márami patřilo symbolicky smuteční výbavě, jejíž součástí byly pohřební štít Jana Zrinského, dva damaškové praporce a čtrnáct vyšívaných erbů. Součástí výbavy byly zpravidla i tradiční rytířské atributy – ostruhy a meč obrácený hrotem dolů, helmice s peřím v rodových barvách a štít s rodovým erbem. Tělo zemřelého zůstávalo během průvodu očím veřejnosti skryto a rakev byla zakryta černými přehozy. Vyvrcholením smutečního obřadu byla bohoslužba v klášterním kostele Panny Marie ve Vyšším Brodě a uložení cínové rakve do samostatné hrobky v levé krajní kapli svatého Bartoloměje tamtéž.. Tělo Jana Zrinského nebylo sice uloženo do rodinné hrobky Rožmberků, ale spočinulo na místě v její bezprostřední blízkosti. Je pravděpodobné, že součástí výzdoby kaple byl i posmrtný portrét Jana Zrinského a pohřební štít, který byl zavěšen na stěnu kaple. Teprve rok po smrti hraběte byl dokončen mramorový náhrobek.
Symbolika sepětí mezi rožmberskými předky a Janem Zrinským tímto byla naplněna. Historie slavného rodu pětilisté červené růže, rodu, který sehrál po několik staletí v dějinách českých zemí mimořádnou úlohu a jehož vliv se v krajině jihočeského regionu odráží dodnes, byla symbolicky uzavřena smrtí Jana Zrinského, po matce posledního mužského potomka Rožmberků.
